#200 & fakta o mně

Oficiálně dvoustý článek na tomto blogu si zaslouží něco hrozně speciálního, takže jsem se rozhodla na sebe prásknout nějakých pár faktů, které o mně pravděpodobně ještě nevíte.
Vlastně by mě ale reálně nezajímalo, kolik času jsem za celý svůj život strávila při psaní článků a natáčení videí, včetně veškerých příprav zahrnujících focení, střih a tak dále. A také kolik těch článků a videí reálně kdy vyšlo, protože značnou část jsem již dříve smazala.

Vedu dialogy

Paradoxem je, že sama se sebou, zvlášť když u mě nikdo není. Jednu osobu oslovuji Ďulo, druhou Vendulo. Tyto dvě osoby se spolu baví a někdy ani ne v češtině, nýbrž v angličtině. Dělám to od mala, dříve jsem si dokonce i vymýšlela vlastní jazyk.

Všechna čísla musím zaokrouhlit

A je zcela jedno, jestli jde o zvuk z rádia či notebooku, umístění vrstev ve Photoshopu nebo o uběhnuté kilometry v posilovně na pásu. Jedinou výjimkou je budík, kde si vždy nastavím čas buď na 6:57 nebo 7:03.

Hokejistka a rybářka

Jako dítě jsem samozřejmě vyzkoušela všemožné sporty a koníčky. Od malování přes keramiku až po hip hop, mažoretky či sbor. Nejvíc mě ale bavil volejbal, u kterého jsem vydržela kolem šesti let. Hokej, který mi naši zavrhli, když jsem jim vypočítala cenu výzbroje a rybařina, která se mě držela kolem dvou až třech let.

O všechno se pořežu

Knížka, tvaroh, máslo, banán, hrnek, dřez... Prostě opravdu o vše.

Nemám kamarády

Nemám moc kamarádů, a ty které mám, vídám opravdu jen jednou za čas (všichni bydlíme někde jinde). Oproti tomu mám ale neskutečně krásný vztah s rodiči, kterým můžu říct téměř vše, a nikdy se nenasměji víc než s mojí ségrou, která bydlí v Kanadě.

Umím hýbat ušima

A šilhat jedním okem, dotknu se jazykem nosu, hýbat jedním obočím a tak divně roluji břicho.

Intonace a gestikulace

To trochu souvisí s předchozím bodem. Petr prý nikdy neslyšel člověka s intonací hlasu jako mám já. A přehnanou gestikulaci máme asi už v rodině.

Všechno musí být symetrické

Když se podrbu na levé ruce, musím i na pravé, když mě (náhodou) Petr hladí po jedné noze, musím je nenápadně (aby nepřestal) prohodit, aby mě pohladil i po té druhé. S tím by mohlo souviset i to, že cvakám zuby (a nesnáším to) a jedu si takové systematické symetrické obrazce.

Děsí mě výhonky

Možná i pavouci mě děsí méně než výhonky. Vypadá to jak malé příšerky, a když se je z těch brambor snažím dostat, vždy se bojím, že se to nějak natáhne a chytne mě to.

Pamatuji si zbytečnosti

Než abych si pamatovala podstatné úkoly, co mám například udělat, pamatuji si, co měla moje mamka na sobě tři roky zpátky v práci, co mi řekla učitelka ve třetí třídě nebo jak zemřel Hrabal (než abych ve třeťáku správně odříkala referát).

Blogování mě dostalo na policii

Kdysi můj děda narazil na dost nehezký blog o mé osobě. Narazila jsem na další jeden, kde byl pouze překopírovaný obsah (o mých oblíbených polohách, o tom že jsem údajně byla těhotná atd.). Jelikož byl blog registrovaný pod e-mailem, který obsahoval mé jméno (tudíž autor byl nedohledatelný), nahlásili jsme to na policii. Do dnes nevím, kdo to tenkrát psal.

Miluji lentilky

Ač se snažím jíst především zdravě, moc často si je nekupuji, ale když už, tak je sním na dvě oklopení nebo si je rovnám podle barev a musím vždy mít v každé barevné kupičce stejný počet kusů.

Divné zlomeniny a úrazy

Na rodinné oslavě narozenin jsme hráli fotbal s nafukovacím balonkem. Než jsem do něj kopla, tak uletěl a já se kopla prostředníčkem do kovové nohy postele. Běžná bolest, nic hrozného. Ráno jsem se probudila s fialovou nohou a nemohla jsem chodit. Doktor mi oznámil, že jsem si onen prostředníček na noze podélně zlomila. Byl to starší pán, který prý nic takového ještě neviděl a hezky se mi vysmál.
Zhruba v páté třídě jsme místo hudebky chodili do tělocvičny. Tenkrát jsme hodně hráli rugby. Do dnes slyším ten zvuk, jak mi kámoš (díky Juldo) dal loktem do ruky, když jsem se mu snažila míč vzít. Zlomil mi záprstní kost (pokud to existuje) na malíčku.
Stejně tak na základní škole si v jedno období kluci rádi házeli mandarinkami. Lhala bych, ale vybavuji si to dnes tak, že tenkrát nikdo mandarinku neměl, a tak se chopili jablka. Hádejte, kdo jím dostal přímo do oka? (Díky Juldo.)

Miluji stavění nábytku

Obecně zařizování interiérů mě neskutečně moc baví. Když mi bylo zhruba třináct a naši se rozhodli (ne že bych je přemlouvala) mi předělat pokoj v dospělejší, jsme v jeden den vyrazili obrovskou dodávkou do Ikey. Vše jsme nastěhovali domů a druhý den měl taťka jet na zabijačku a já na oslavu kamarádčinných narozenin. Bohužel má touha po novém pokoji byla silnější, tudíž jsem svoji účast na oslavě zrušila a místo toho celý den stavěla nábytek. Tuším, ač s holkami již v kontaktu moc nejsem, že to do dnes to nevědí.

Rovnátka

Sice jsem měla od mala krásně rovné zuby, ale rovnátka se mi nevyhnula. Trápil mě předkus, tudíž můj úsměv zdobila krásných sedm let.

Z Petra jsem udělala Michala Davida

To že mám špatnou paměť na jména u mě není žádná novinka. Nejhorší trapas se mi ale stal nedávno s Petrem (to je taky nápad najít si chlapa se jménem Petr Michal). O letních prázdninách jsme řešili dovolenou a já obvolávala dokola cestovní agentury. Jednoho dne ráno jsem mluvila s nějakou slečnou, už to vypadalo že dovolená dopadne (ač nedopadla), tak jsem jí nadiktovala osobní údaje a v tom chtěla údaje na druhou osobu. Začali jsme jménem, kdy ze mě prostě vypadlo Michal David. Nevím jestli to vzniklo tím, že David je můj ex-přítel, nebo tím, že jsem si to nějak všechno po ránu blbě spojila, ale asi bych vám i přála vidět Petrův i můj výraz, když jsme si oba uvědomili, co jsem právě řekla.

Jsem samotář

To, že nemám moc kamarádů, mi vlastně vůbec nevadí. Ráda trávím čas sama se sebou nebo jen s Petrem.

Plastiky

Trvalo mi určitou dobu, než jsem se naučila žít ve svém těle. Jako malá jsem proto chtěla přišít uši, zmenšit nos, zvětšit prsa, rty a odsát tuk ze zadku a stehen. Do dnes své mladší já nechápu.