Milníky

Tak jo, dnes jsem se trochu rozepsala na Instagramu a dostala jsem od vás poněkud hodně krásných reakcí a vašich pohledů na věc. A mně to prostě nedá. Potřebuji se opět rozepsat. Aktuální situace? Ležím už asi dvě hodiny na gauči, poslouchám Queeny, jelikož film Bohemian Rhapsody mě opravdu uchvátil a já Queeny posouvám ve svém žebříčku oblíbenců o něco výše. No a právě od tohoto filmu bych se dnes mohla odpíchnout a označit ho jako krátkodobý milník. Proč? Jelikož jsme s přítelem zašli do kina a rozhodovali se, jestli zvolíme právě Bohemian Rhapsody nebo Prvního člověka. Zvolili jsme možnost číslo dvě a již při ukázkách a reklamách na jiné aktuálně vysílané filmy jsme se rozhodli, že musíme zajít právě i na Bohemian Rhapsody. No a jeden velmi malý nepodstatný krátkodobý milník byl na světě. S čímž přichází otázka, jestli slovo "nepodstatný" je zde správně na svém místě, jelikož od doby co jsem film viděla nepřestávám Queeny poslouchat.
Jak jsem již dnes jednou psala. Až se dostanu na střední, až odmaturuji, až budu v Praze a přijatá na vysokou, až budu na vysoký a budu psát bakalářku a tak dále a tak dále. A najednou bum a já s vysokou skončila. Tudíž bakalářka najednou proletěla pomyslným oknem a mě odpadla obrovská psychická zátěž ze života. Nicméně s jedním odchodem přišla jiná. Práce. A já měla opravdu velmi krátkou dobu na to, abych našla místo, kde mi bude dobře a hlavně které mi bude přinášet peníze. A stalo se. A já tedy pracovala a čekala. Ale na co jsem čekala? V podstatě sama v Praze, s prací kterou miluji. Ale neviděla jsem žádný další milník, na který bych čekala a se kterým bych mohla nějak hnout případně ho měla nastavený na jistý čas. A znovu použiji to slovo jen v jiném smyslu, ale chtělo to čas.
Občasně jsem nad tím přemýšlela a věděla, že aktuálně nic nezmůžu a tak jsem si zatím stanovovala milníky krátkodobé. Věděla jsem, že čekám na moment, kdy si někoho najdu. A že ty další milníky už budou spíše o tom, až přijde on, sestěhujeme se, založíme rodinu a budeme vychovávat děti. A že ty děti jednou půjdou do školky, budou se dostávat na střední školu, maturovat a nedočkavě budou čekat na den, kdy se od nás odstěhují. A najednou už to není o mně ale o nás. A já si musím uvědomit, že ačkoliv jsem to vždy jen já a můj život, tak musím být více ohleduplná, dělat větší kompromisy, občas odstupovat od vlastních snů a vizí a všechno tak nějak upravovat i podle toho druhého a případně i třetího, čtvrtého a tak dále.
Ale co štěstí? Aby se vším tím časem a čekáním na něco jsme vůbec žili a byli šťastní. Žít ze dne na den, pracovat, čekat a snít. Ačkoliv snění je opravdu krásné, realita je jiná. A tak sem tam ukápne slzička, jelikož osudy lidí jsou jaké jsou a ne vždy jde všechno přesně podle plánů. Musíme být silní a bojovat. Zároveň se vzdávat svých snů, ale nesmíme opomínat, že s každým snem který vzdáme a hodíme za hlavu se objeví nějaký jiný. A možná vlastně i krásnější a my už jen můžeme tušit, že nás čeká krásná budoucnost. Budoucnost, kterou jsme si třeba půl roku zpět ani ve snu nepředstavovali, ale zjišťujeme, že je to přesně to, co chceme. Protože se nám mění i osobnost. A kdyby se osobnost neměnila, stojíme zaseknutí na jednom místě a to nikdo nechce. Občas hold musíme šokovat nejen sami sebe, ale i své okolí. A proto občas lidi tvrdí že vás nepoznávají a že jste jiní, ale tak už to prostě v životě chodí.