Indie vol. 2

"Vendy, jaká byla Indie?" ptají se mě lidé často. "No. Byla super. Teda vlastně nebyla super. No ale jako byla super," je to, co ze sebe nejčastěji vykoktám. A zhruba o tom by dnešní článek měl být. V minulém jsem se vlastně ani nijak nerozespala. Vznikl ještě v Indii, je plný fotek a textu v něm je pomálu. V ten moment jsem vstřebávala veškeré emoce, které ani dnes nejsou ustálené a já stále nevím, jak to všechno pojmenovat a co lidem odpovídat. Pojďme se tedy podívat na fotky zbylé a snad si i konečně v hlavě urovnám, co si o celém tomto výletu myslet.

Někteří možná již vědí, že do Indie jsme jeli jako rodina. Primárním cílem bylo oddání mé sestry, která již přes pět let žije v Kanadě. Velmi častou otázkou bylo, proč zrovna Indie? Prosté. Verča se vdala za Inda. A ne, v Indii nezůstávají. Jen z důvodů jako jsou víza a počet pozvaných lidí bylo jednodušší svatbu uspořádat právě tam. Nejen že pro nás to je zážitek, na který nikdy nezapomeneme, ale zároveň se dodržela většina Hinduistických tradic, tudíž všichni jsou spokojeni. Více backstage informací se můžete dozvědět i na mém instagramu ve výběru Indie. 

V Indii jsme strávili necelé dva týdny. V Praze jsme nastoupili na letadlo směřující do Říma, odtamtud do Nového Dilí a následně do Amritsaru, kde nás již vyzvedla Verča s nynějším manželem a jeho tatínkem. Naskočili jsme do auta a zhruba za dvě hodiny jsme byli v Jalandru. Jedná se o zhruba milionové město, odkud Sahil, sestry manžel, pochází. Právě zde proběhla i svatba. O té vám případně napíšu někdy jindy. Pokud tedy máte zájem a zda-li mi Verča dovolí o ní psát a nechá mě použít i fotografie. Odtud jsme pokračovali do Himálají. Tam jsme se ubytovali ve městě Shimla v krásném hotelu s ještě hezčím výhledem. Zde se nachází Temple, kde si volně pobíhají opice. Hodně jsem se na ně těšila, ale při bližším setkání jsem se začala poněkud obávat, proto jsem se celou dobu držela taťky. Ten měl v ruce obyčejnou větev, kterou dostanete při vstupu. Stačí s ní bouchnout o zem a opice se stáhnou, jednoduše mají strach. Nicméně můj strach byl rozhodně větší jak jejich a proto jsem se ani neodvážila je krmit.

Jídlo, prostředí, lidi. Všichni mě připravovali na to, jak otřesné to bude. A ono bylo. Ale v dobrém i špatném. Měla jsem se bát jídla a střevních potíží. Nepřišly. Prostředí. Je fakt, že jsem viděla modré nebe až v Himálajích a těšila se na čerstvý vzduch do Prahy. Že se baráky nestaví do šířky, nýbrž do výšky a že není problém dostat deset lidí do dvoumístného auta. A že děti žebrají. A že žebrají i lidé co mají co do pusy. Že se všichni usmívají a všichni vám pomůžou. A to že jste bílý znamená, že máte všude přednost a označují vás za "víájpí". Být blond znamená rozdat během dne selfíček jako ne za celou youtube kariéru, která kariérou ani tak moc nebyla. A lidi že tu nemají na vzdělání a tak je běžné, že vás neobskakuje jen maminka vděčná za každou rupii, ale i její dcera. A že každý člověk co bydlí na ulici a nemá ani ten přístřešek se směje a je šťastný. Za všechno. A nejvíc za rodinu a lásku, kterou si dávají. Jak jsem již psala na instagram a říkám všem lidem, máme se od nich sakra co učit.

Jeden z mnoha důvodů proč se chci do Indie podívat znovu je Taj Mahal. Bohužel v době, kdy jsme na něj měli jet jsem upadla do horeček a tudíž jsem zůstala na hotelu. Mrzí mě to neskutečně moc, ale snad někdy jindy. Fotoaparát jsem tedy zapůjčila taťkovi a díky tomu ho zde i můžete vidět. Již zmíněné horečky dávám za vinu především klimatizacím. V Jalandharu dvacet pět stupňů, v autě klimatizováno na dvacet, v Shimle patnáct, v noci pět a v Dilí přes třicet. Na klimatizaci jsem byla vždy citlivá a tak si příště musím dát krapet větší pozor.