Budu, tedy jsem.

Ležím v posteli, na hodinách za deset dvanáct, dopíjím vychladlý čaj z konvice a promítám si před očima, co se bude dít za týden. Za přesných sedm dní, tedy.. dopočítala bych to, ale trvalo by to spoustu času.. Tak tedy za přesných několik hodin budu ležet v jiné posteli, v jiném městě a budu dýchat jiný vzduch. Sice o něco špinavější, ale přesto jiný a budu snad ještě více šťastná, než jsem teď.
V tu dobu už budu vědět své maturitní výsledky a jak jsem na tom po čtyřech letech studia na jedné škole. Budu se připravovat na další zkoušky, konkrétně na vysokou školu, i když ve své podstatě jen opakovat maturitní otázky z dějin. V mé peněžence pravděpodobně bude lítačka a pernamentka do fitka a má kreditka bude o něco lehčí. Usínat s pocitem kdy se těším na další ráno a poznávání nového okolí mého bydliště, s myšlenkami do kterého supermarketu zaběhnu pro jídlo, jelikož konečně budu mít na výběr. Pomalu balit batoh a chystat se na cestu do světa, pro začátek Plzeň, do budoucna Paříž..
Je až ironické jak dlouho trvá, než si člověk uvědomí priority života. Otázku si pokládám, jestli jsem je objevila brzy a nebo pozdě. Je v pořádku v devatenácti letech zjistit, že důležitý není ten druhý, ale jste to vy? Ačkoliv bolí když raníte toho nejbližšího, ale pořád jste to vy, kdo je na prvním místě? Měla bych ustoupit, ačkoliv vím, že právě tohle je pro mě to nejlepší? Že tohle jsem já? Já, kdo vdechuje vzduch do mých plic? "Já" je neskutečné ego a měli bychom myslet i na ostatní, ale nebyla bych šťastná a prý to není můj problém, ale jejich. Oni se s tím vyrovnají.
Když jsme se tehdá dali dohromady, byla jsem malá, sotva šestnáctiletá holka. Utrápená, jelikož jsem si nevěřila. Neuměla jsem žít sama se sebou, neměla jsem spoleh sama na sebe. Skoro tři roky. Bála jsem se jeho odchodu a stejně tak věřím, že i on se bál. Ale lidé odcházejí. A teď, když je vše pryč a jen pouhá vzpomínka a další část v mé paměti s nápisem "minulost," už vím, že to tak bylo správné. Pomohli jsme si vzájemně a nevím jak on, ale já vyšla jako vítěz. Věřím sama sobě, svým snům a mohu se na sebe spolehnout. Může být něco krásnějšího?
Pět minut po dvanácté, v hrníčku čaje na posledních pár doušků. Dopisuji posledních pár řádků a ačkoliv myšlenky mojí hlavou plynou dál, dnes to takto nechám být. Vlastně nikdo neví co bude zítra a jen si kreslíme další představy a iluze o hezčím zítřku. Pro to se ale musí něco dělat, například zavřít oči a jít spát, jinak zítřek nepříjde. Nepříjde ani můj očekávaný den, kdy budu sedět před komisí, v přeplněném autě na cestě do Prahy, ve vlaku do Plzně či v letadle do Paříže.