Jak jsem šla na svůj první pracovní pohovor

Jak jsem v posledních článcích naťukávala, se stěhováním se z velkoměsta jsem přicházela o klienty a tím i o práci. Chtě nechtě se situace začala pomalu schylovat k nutnosti nechat se zaměstnat. Ano, opravdu. Po téměř třech letech od maturity a více než dvou letech na volné noze jsem měla nastoupit do práce. Mělo to mít své výhody. Především pak s ohledem na případné těhotenství a stálý plat. Ulehčovalo to moji situaci? Nikoliv. O mých myšlenkách nechat se zaměstnat nikdo nevěděl. Až na Petra.
Už tak od dubna jsem párkrát týdně sjížděla modré stránky jobs.cz, kde jsem vždy zaklikávala stejná kritéria. Královehradecký kraj, obor grafických či fotografických služeb a marketingu. Bydlím kde bydlím a tak se zde povětšinou nenaskytlo více než deset pracovních nabídek, při kterých bych se než jako zaměstnanec cítila spíše jako otrok. Ještě aby ne po dvou letech vstávání po osmé, práce kolem pěti hodin denně prokládanými prací po kavárnách a spontánních výletech kam se mi jen zachce.
Žila jsem od koruny ke koruně, ale stále si říkala, že než nastoupit do práce, kde by mě to nebavilo to radši překonám. Až přišel srpnový den. Konec srpna, ležím si v posteli, projíždím jobs.cz a najednou na mě vyskočila pracovní nabídka od firmy, kam jsem zhruba půl roku zpět zaslala náhodný email, jestli nehledají někoho na správu sociálních sítí. Z jistých důvodů nebudu firmu jmenovat, nicméně se jedná o firmu sídlící v našem městě, kterou s Petrem oba milujeme. V onen srpnový den hledali někoho právě na pozici social media manager. Měli jste vidět, ne mé nadšení, ale Petrovo nadšení. Okamžitě jsem tam tedy psala a čekala na odpověď a nejlépe rovnou pozvánku k pohovoru.
Po méně než týdnu se mi ozvala personalistka s omluvou, že se jim ozvalo příliš mnoho zájemců a že budou muset vyhlásit výběrové řízení a jestli mám zájem se zúčastnit. Jasně že chci. A tak mi přišel email se zadáním a já se do něj hned druhý den pustila. Jednalo se o vytvoření postplánu na 14 dní v prosinci. Nebylo to nic náročného, ale pár hodin mi to zabralo. Pak zvláště že jsem měla potřebu mít vše perfektní a nafotit si to sama. No zabralo mi to sakra celý den a kdybych něco takového dělala pro klienta, něco bych si za to samozřejmě nechala zaplatit.
Ani ne po týdnu mi přišla pozvánka k pohovoru. Zde se začala probouzet má mysl a já si uvědomila, co vlastně ne/chci. Věděla jsem, že se sice prodat umím, ale jen když chci. A já nechtěla. Očekávala jsem, že to bude tragédie. Že jim vlastně klidně i řeknu, že o práci zájem nemám a že tu jsem spíše kvůli Petrovi. Já totiž o zaměstnání se opravdu ani trochu zájem neměla a nemám. Věděla jsem, že stěhování přinese pracovní komplikace, ale zároveň jsem věřila a doufala, že se to urovná. No ale ono ne. A tak jsem šla na pohovor.
Vyšla jsem z baráku do slunného dne. Na sobě jsem měla černé džíny, ležérní sáčko a Tomsky. Prostě přesně ten outfit, který naznačuje že o práci zrovna dvakrát nestojím, ale přeci nepřijdu na burana v mikině. Vraťte se o pár vět zpět ke slunnému dni. Ten se totiž jak lusknutím prstů změnil v den upršený a já kvůli tomu přišla zmoklá. Musím konstatovat, že pohovor byl otřesný. Alespoň tedy v mých očích. Podle mě jsem řekla dost svých znalostí z online marketingu, ale zároveň jsem nezapomněla zmínit, že tu sedím především kvůli příteli a naznačit, že o tu práci tak nějak nestojím. Naopak jsem se dozvěděla, že si mě na pohovor pozvali jako první a že plat je nižší než mé očekávání. A také že jediné benefity by pro mě byly stravenky a klouzavá pracovní doba.
Týden uběhl jako voda a mně přišel email. Email se zadáním dalšího úkolu, jelikož se nebyli schopní rozhodnout mezi mnou a druhým kandidátem. Víte co na tom bylo nejhorší? Já neměla ani trochu radost. V ten moment jsem se sama v sobě zklamala. Zklamala ve smyslu že nejsem schopná si udržet klienty a práci na volné noze. Zároveň jsem očekávala zklamání, když mi napíšou, že o mě nemají zájem. Byla to pro mě trochu bez výchozí situace, kdy opravdu nevím co dělat a jak se rozhodnout.
Jak to tak ale občas v životě bývá, některé situace se vyřeší bez vašeho většího zásahu a tak mi téměř přímo na stůl skočila jiná pracovní příležitost, které jsem se okamžitě chopila. Práce, která je pro mě jak vysněná a budu ji moci i nadále vykonávat z domu. Nebudu vázána místem, téměř ani časem a budu si smět celou příští svatební sezónu odfotit bez větších problémů a komplikací. Jelikož ještě nemám podepsanou smlouvu, nebudu se zmiňovat o jakou práci se jedná (silně ťukám na zeď, že se již nic nepokazí), ale brzy se to dozvíte!
Předchozí pracovní možnost jsem tedy slušně odmítla a spadl mi obrovský kámen ze srdce. Nejsem a nebudu ani trochu zklamaná a budu nadále vykonávat to, co mě tak baví.