Co mi dal a vzal rok s ním

V září jsme oslavili rok spolu. Vlastně... tak nějak spolu bez sebe a spolu. My totiž upřímně ani pořádně nevíme, od kdy tvoříme pár. Mysleli jsme, že zhruba od sedmého dne v měsíci, ale ono to nakonec je asi od osmého. Jenomže my si vlastně ani nikdy neřekli že spolu jsme, takže jsme spolu? Myslím, že tohle už bylo moc "spolu" na jeden odstavec, pojďme se posunout k tomu podstatnému. Pro mě. Pro nás.
Všechno to přišlo děsně nečekaně a bylo to krásné. Já si žila svůj (konečně) pražský život a pomalu podepisovala smlouvu na byt. Měla jsem účet na Tinderu, ale chlapů z Prahy měla po krk. Věčné nabídky na sex na jednu noc, a když už měl někdo zájem si vyrazit, neuměl ani česky a to že to byl Čech jak poleno. Příběh o tom jak jsme se s Petrem poznali si nechám na jindy, na to budou vhodnější časy. Pokud vůbec budou a pokud to vůbec někdy budu chtít vypustit do světa. Ale bylo to krásné. Celý život jsme se jako když znali a přesto neznali.
Prostě jsme spolu začali randit aniž by to jeden z nás jako rande bral. A pak mi najednou začalo docházet, jak si vlastně rozumíme, až to skončilo jak to skončilo. Zvládli jsme toho spolu opravdu hodně. I za ten jeden krátký rok, který se táhne jako věčnost. Nechtěla jsem vztah na dálku. A co vím, tak ani Petr ne. A přesto jsme to ty čtyři měsíce vydrželi. Přečkali jsme moji říjnovou "dovolenou" v Indii a listopadovou operaci kolene, která završila tříměsíčním běháním o berlích. Když mě napadlo (i když jsem měla dva měsíce podepsanou onu smlouvu na byt), že bych se za ním mohla přistěhovat, připadala jsem si jako hloupá nána. Děsně jsem se bála mu to navrhnout. Přeci jen už vím, jak ustrašení chlapi umí být a o co rychleji umí utíkat. Zvlášť pak ze vztahů. A tak jsem mu to přeci jen navrhla (pro jistotu přes zprávu) a asi nikdy nezapomenu, co mi na to odepsal.
No a tím začalo pátrání po bytu v Novém Městě nad Metují a šílené nervy z mé strany, protože jsem ve vlastním bydlela teprve tři měsíce a bylo těžké na konec roku někoho sehnat a něco sehnat. Ale dopadlo to. Víkend co víkend jsme se do té doby vídali a užívali si čerstvé zamilovanosti a natěšenosti na společnou budoucnost a domácnost. Nedávno jsme se bavili o tom, jak na tuto dobu vzpomínáme. Osobně ji neumím popsat jinak než jako "hebkou, sametovou a smetanovou," možná i "krémovou."
Přišlo stěhování. Já stále o berlích, ale nějak jsme to do té dodávky zvládli narvat. Ač mě to teda stálo tři skleničky. A dokázali jsme si ten náš starý nový byt krásně zařídit a předělat mu celou kuchyň. Mám to tu opravdu strašně moc ráda. Jenže s podnikáním a stěhováním se o sto a více kilometrů přišel problém. Problém jeden za druhým, kdy jsem přicházela o práci, protože klienti se se mnou chtěli pravidelně scházet, což já nezvládala. A tak jsem si párkrát pobrečela a řekla si, že to překonám. A hlavně jsem dokola slýchala že nejsem sama. Mám tu přeci Petra. Děkuji!
A jak se vše tak nějak ustálilo a já uklidnila svoji hlavu, Petr si vykloubil rameno, čímž padla spousta práce na mě a nahromadily se nám tu další nervy a stresy. Ale zvládli jsme to. Zvládli jsme toho strašně moc.
Během toho roku jsme navštívili Kutnou Horu, Brno, Máchovo jezero, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Moravu a pořád jsme někde byli a stále někde jsme a stále jsme spolu. A přes velké nervy a občasné nepohody vím, že zvládneme všechno. Zvládli jsme i jeho dvouměsíční volno od práce, protože učitel a prázdniny. Očekávala jsem, že tu budou lítat nože a ač se to občas k tomu mělo, stejně tu většinu času lítá jen láska a zamilované pohledy.
A tak já si už nežiji ten svůj pražský život. Žiji si život novoměststký s chlapem kterého mám ráda. Chlapa, o kterém jsem celý život nevěděla a přesto tu byl. A ač něco občas bolí a sem tam mi něco chybí, je to krásné. Děkuji!