Proč jsem přestala natáčet na YouTube

Jsou tomu téměř dva roky, a přesto se mi to zdá daleko déle. Třeba tak... pět let. Minimálně.

O odchodu z YouTube jsem uvažovala již dobu před tím, než jsem vůbec skončila. Měla jsem ale podepsanou smlouvu, kterou bylo nutno splnit, a tak jsem musela ještě chvíli vydržet. Jistě spoustu z vás již v tu dobu poznalo, že to není to pravé. Nebavilo mě to, nutila jsem se, nedbala jsem na kvalitu nejen vizuální, ale ani zvukovou, natož pak třeba střih. Chtěla jsem za touto životní etapou udělat co nejdříve tečku, a tvářit se, jakoby se nikdy nic nestalo. Ale ono stalo, a tak mi do dnes chodí zprávy, proč jsem vlastně skončila, a jestli se někdy plánuju vracet.

S videi jsem začala v nějakých šestnácti letech, tedy cca v roce 2014. Brala jsem to jako přirozený vývoj, asi jako když přišel Instagram. V tu dobu jsem již pár let blogovala, a posouvání hranic bylo tak nějak nutností. YouTube byl u nás zrovna v rozkvětu, a tak jsem se chytla poněkud dobré vlny, a velmi rychle mi stoupala sledovanost. Hodně jsem se nechávala inspirovat v zahraničí, a tak už od začátku jsem měla, i z mého dnešního pohledu, videa poněkud kvalitní, propracovaná, a jeden záběr jsem točila klidně i desetkrát.
Samozřejmě jsem ale dospívala, a v životě se mi začaly měnit priority. Zhruba před maturitou jsem natočila první video s jiným zaměřením než doposud, kdy se to hemžilo jen rutinami, hauly, návody a tagy. Zveřejnila jsem video o minimalismu a udržitelnosti. Za ty zhruba dva roky jsem mezi odběrately měla sice zástupce dospělých, ale bez nalhávání, většina z nich byla tvořena dětmi. Problém nastal v tom, že toto mladší publikum nechápalo o čem to mluvím, a tak se zkrátka naše zájmy začaly rozcházet. Do toho přišel rozchod s mým tehdejším přítelem, maturita, stěhování se do Prahy, přechod na veganství, změna vlasů, stylu, přibyla mi nějaká ta tetování, a tak mi začal zcela jiný, dospělý život, který byl plný odlišných zájmů, než mé publikum očekávalo.
I kdyby ono dospělé publikum tvořilo desetinu, tak z těch padesáti tisíc sledujících je to zkrátka málo. A tak než aby mi odběratelé rostli, začali stagnovat, stejně jako zhlédnutí, která se dokonce dočkala nějakého poklesu.
Mladší sledující začali samozřejmě na rychlé změny reagovat negativními komentáři, a tak se z prvotního nadšení stal strach. Komentáře jsem přestávala číst, bála jsem se každého nového publikovaného videa, a vytrácela se veškerá motivace a chuť něco tvořit. Prostě jsem začala tušit, že takto to dál nejde.
Netrvalo dlouho, našla jsem si práci na parttime a vzhlédla jsem se v tom, k čemu jsem celý život mířila. Věděla jsem ale, že mi YouTube moc nepřidává. Naopak mi ubírá nejen sebevědomí, ale i energii a čas.

V potaz bych mohla vzít i fakt, jak lidé nahlíželi tehdy, ale i nyní, na youtubery. Velmi si cením těch, jejichž videa mají přidanou hodnotu a jejich obsah je spíše poučný či vzdělávací, ale já jsem mezi ně nepatřila. Samozřejmě jsem se neřadila ani mezi ty, kteří by pobuřovali či vyhazovali věci do vzduchu. Měla jsem takový ten obsah vyplňující volnou chvíli, ale vysvětlujte to někomu, komu vás někdo právě představil pouze jako youtubera. Stala se z toho, alespoň pro mě, časem spíše nepříjemná urážka.

Když jsem začala blogovat, nikdy by mě nenapadlo, že se tento koníček jednoho dne stane prací. Ale stalo se, a jsem za to nesmírně vděčná. Ať už tento článek může vyznít jakkoliv, neberte ho ani jako sebelitující či naopak vychlubačný. Zkrátka je to jen příběh malé ne/zapomenutené youtuberky.

Na závěr už snad jen chybí malé klišé, že YouTube mi nejen spoustu dal, ale i vzal. Stejně jako že jsou věci, na které jsem pyšná, a naopak. :)