Kvítka u nás doma

Kdo by to byl řekl, před deseti lety, když jsem si jako dvanáctiletá holka zakládala blog, že vám jednoho dne budu psát o bydlení, eko-úklidu a kvítkách. Ale víte jak.. člověk míní, život mění. Tohle rčení mi hrozně hezky zní, jinak bych ho snad ani nepoužila, ale o tom dnešní článek není, i když jeho začátek přeci jen ano. Kvítka se mi začala líbit už při odstěhování se od rodičů. Do té doby jsem se o ně nijak nezajímala, přišla mi jako zbytečný lapač prachu. Ale čím starší jsem, tím větší vášeň pro ně mám, a tím i delší je seznam mých vysněných rostlinek.
Posledním příbytkem do naší domácnosti je Aspelenium antiquum, česky sleziník. Tedy, alespoň doufám, že tomu tak je. :) Narazila jsem na něj při běžném nákupu jídla v Penny, což je asi to poslední místo, kam bych si šla koupit kvítko. Toto mě něčím uchvátilo, že jsem ho tam zkrátka nemohla nechat. Aktuálně je uprostřed jídelního stolu, kde mu to opravdu sluší.

V našem obývacím pokoji, a poslední dobou snad v každé domácnosti a Instagramu, nepřehlédnete Monsteru. U mě se za světlem natahuje Monstera Deliciosa, kterou jsem nemohla nechat v našem malém květinářství, kam jsem původně šla jen pro Eukalyptus. Domů jsem ji přinesla zhruba rok zpět, kdy měla jen tři lístky. Od té doby krásně povyrostla, až nevím, co pořádně s ní. Tři původní listy se totiž hodně pokroutily a jeden začal usychat, za což dost možná může stěhování, které této krásce způsobilo šok. Než ji budu na jaře přesazovat, musím ji sehnat větší květináč a mechovou tyč, ať se nám nerozpíná po celém bytě.

Na obrovském okně, taktéž v obýváku, mám (zleva) Dracenu marginatu, kterou jsem loni po přestěhování se z Prahy dostala od mamky. Ta si od té doby se mnou zažila těžké chvíle. Vždy mi totiž bylo kladeno na srdce, že Dracena chce málo vody. To jste ale ještě nepoznali tuto moji, která ji chce poněkud hodně. Proto některé z jejich lístků mají ostříhané špičky, a ty co dopadly hůře, tak jsou již kdesi pryč.
Uprostřed mám malinký Ficus Benjamina, který jsem dostala od babičky, která ho sama vypěstovala. Už jako malá holka jsem nechápala, co babička na těch kvítkách vidí. Dnes už to vím i já.
Vpravo se rozrůstá Avokádo, které jsem jako všichni ostatní, vypěstovala z pecky. Pravdou je, že mi avokádo ani trochu nechutná, ale tohoto kvítka si nesmírně vážím. Vody vypije víc jak já, a opravdu mu svědčí. A s vodou mu svědčí i toto velké okno. Za poslední dva týdny povyrostlo tolik, co ne za posledního půl roku.

U terasy, kousek od jídelního stolu, se sluní další kvítko, o kterém jsem si celou dobu myslela, že je Difenbachií Camillou, což taky bylo napsáno na cedulce, která byla zastrčena v hlíně, když jsem ho pořizovala. Dnes si dle fotografií uvědomuji, že je to blbost a spíše se jedná o (česky) Ktenante a nebo Kalateu. Tak či tak jde o vděčné kvítko, které chce opravdu hodně vody a roste jak divé.

Posledním kvítkem v obývacím pokoji je Epipremnum aureum, česky šplhavník. Opět další kvítko, které pro mě vypěstovala má babička. Za poslední dobu si našlo místo v knihovně, po které bych ho ráda nechala šplhat. Uvidíme na jaře, kdy doufám, se znovu rozroste.

Z obývacího pokoje poskočíme do ložnice. Slýchala jsem názory, že prý tam kvítka nemají co dělat, ale zároveň jsem přečetla pár článků, které to vyvrací. Tudíž já je tam mám, a oba s Petrem stále žijeme. :)
Začnu u kvítka, u kterého taktéž nevím, co je zač. Měla jsem za to, že jde o jakýsi typ sukulentu/kaktusu (pro mě jedno a to samé), než mi na okně starého bytu začalo zimou opadávat. Všimla jsem si, že listy má hodně podobné Aloe (což ne že by nebylo sukulent). Dost se mi podobá na Aloe aristata, jen je chudák celé opadané a pokroucené, tudíž ho podpírám špejlí, a naivně doufám, že jednoho dne bude opět vypadat tak, jako kdysi.

Dalším chudákem je Juka, kterou jsem dostala také loni od mamky. Tak krásně se ji dařilo, než jsem ji na podzim přelila a chudák (se) z toho celá neosypala. Už jsem jí tak dva měsíce nezalila a doufám, že jaro jí prospěje a chuděra se vzpamatuje.

Poslední nadšenou kráskou je Zamioculcas, kterou jsem jak jinak než také dostala od mamky. Neskutečně nenáročné a vděčné kvítko, které sem tam osprchnu, jednou týdně zaliji a ono si roste všemi směry svým krásným životem. Na jaře ji budu muset taktéž obstarat nový květináč, který se bojím, že už po přesazení nepřenesu zpět. Ač se to dle fotky možná nezdá, je opravdu velká a těžká.