Na noc v Praze

Včera, hned po škole, jsem nasedla na vlak a jela do Prahy. Do města, kterému jsem naprosto propadla a cítím se v něm neskutečně skvěle. I přes to, jak moc dobře mi nedělá být ve společnosti mnoha lidí a jak mi všichni ti pokřikující nepříjemní a věčně do vás vrážející lidé lezou na nervy, miluju to tam. A pokud vše půjde podle plánů, což bohužel většinou nejde, už od června tam budu pečená-vařená, zkrátka každý den.
Docela i pochopím, když se tu objeví nějaký Pražák a bude mi tvrdit, že mám být ráda za svoji vesnici. Ne že ne, vesnice je fajn. Nicméně, také vám po čase leze krkem, každý den potkávat ty stejné lidi, poslouchat ty stejné řeči, drby a tak dále.
V poslední době se ve mně pere spousta myšlenek a proto asi i tento článek a text v něm bude neskutečně zmatený. Občas mám chuť si sednout a psát. A psát každé slovo, nápad či myšlenku, co mi zrovna proběhne hlavou. Říkám si ale, jestli je to to pravé, co vám předat. Jestli ta slova chci opravdu vypouštět do světa. Trochu se poslední dobou bojím o svou identitu a přemýšlím, kdo skutečně jsem. Stejně tak, jak mě znáte a vidíte vy. Připadá mi, že vlastně ani já sama sebe neznám. Jedno ale vím jistě. Když procházím těmi ulicemi v Praze, mám na tváři obrovský úsměv a je mi všechno jedno. Jsem sama sebou, ačkoliv vlastně nevím, kdo jsem.

Po příjezdu do Prahy jsem jela do Letňan na výstavu interierového designu, kam mě pozvala značka Lusito, kterou vlastní Turinová Diana. Asi rok zpět jsem byla na jedné akci a jejich produkty si velmi oblíbila. Naprosto miluju trojnožky - lampy a tato křesla jsou také naprosto skvělá. Od té doby jsem byla pozvaná na další dvě akce, ale bohužel jsem se kvůli škole nemohla dostavit. Haha a jsme zpět u prvotní myšlenky, už abych byla v Praze a mohla všechny tyto akce navštěvovat a ne všem se smutkem ve tváři odepisovat, že prostě nemůžu.

Večer jsem se sešla s kamarádkou a zašly jsme na kafe. Původně jsme mířily do Kavárny co hledá jméno. Možná by bylo fajn ji přejmenovat na Kavárnu co hledá větší prostory. Bylo plno a tak jsme procházely anděl a nakonec zalezly do Café Perón. Káva dobrá, maličké prostory, volná místa k sezení.. Co víc si přát? Možná jen kdyby se tam nekouřilo.

Dnes ráno jsem vyrazila do centra. Bohužel se mi zrušila jedna schůzka a tak jsem si dojela na Karlovo Náměstí a vyrazila směr Náplavka. Cíl byl jasný - káva. Pro ty z vás, co trhy navštěvují často, to nebude novinkou, ale největší fronty byly na kávu. Já se nakonec zařadila do té na Kávový klub. Objednala jsem si flat white a byla jsem spokojená. Hláška na kelímku ke mně naprosto sedí, v poslední době jsem schopná si dát 4 kávy během dne a pořád je to málo.

Z Náplavky jsem se rozhodla zajít do Textile House, kam jsem se už odhodlávala nějakou dobu. Často jsem o tomto secondhandu slyšela, ale navštívila ho poprvé až dnes. Nicméně za mě docela zklamání. Do kabinky jsem si odnesla jen tílko a šaty, tam jsem ale usoudila, že ani jedno nepotřebuju a tak jsem to vrátila a odešla. Pokud máte typy na dobré secondhandy v Praze, prosím sem s nimi. :)

Poté jsem se vydala opět na Anděl. Co tam se dozvíte později, ale teď bych ráda zmínila tuto budovu. Asi by mě ani nenapadlo, že se někdy v dějinách umění budeme učit postmodernismus a konkrétně i o této budouvě od Jeana Nouvela. Vždy jsem jí míjela a nijak mě ani vlastně nezaujala. Věděla jsem, že na ní jsou nějaké červené texty, které jsem nikdy nečetla. Působilo to na mě jako reklama na prostory k pronájmu. Když nám ale učitelka řekla, že to jsou citáty Franze Kafky, docela mě to šokovalo. Nevím jak vy, ale já z toho mám smíšené pocity. Franze Kafku a jeho díla mám opravdu ráda a tohle mi zkrátka nepřipadá jako povedený pokus o šíření jeho citátů. A tak abych nebyla za pitomce, koukám na wikipedii a nejsou to hlášky jen Kafky. Pardón.

A teď k těm nákupům. V posledním videu jsem ukazovala fixační sprej na makeup od Essence, který mi bohužel nevyhovoval. Hodně jste mi doporučovali ten od Nyxu, na který jsem měla původně zálusk. Bohužel matující neměli a tak jsem vzala ten klasický a doufám, že bude i tak účinný. A ráno na Náplavce i přes to, že jsem mhouřila oči, jsem si všimla, že všichni už nosí sluneční brýle. A hned jsem si uvědomila, že nemám žádné vyhovující. Takže jsem si ještě jedny hned koupila.

V neposlední řadě jsem si skočila do Uga. Nechala jsem si namixovat maliny, jahody, ananas s pomerančem a vyrazila směr Černý most, odkud jsem jela domů. Teď bych se měla učit, ale hlava plná myšlenek to moc nedovoluje.

Je mi zcela jasné, že dnešní článek je naprosto zbytečný, zmatený a věty vypadají naprosto otřesně. Nicméně jsem měla potřebu něco takového sepsat a opravdu nemám chuť věty nějak stylizovat. Jsem neskutečně zvědavá na vaše reakce. Třeba vás to bude bavit a někdy příště opravdu zveřejním článek mých myšlenkových pochodů. To jen abyste věděli, že někdo, kdo se snaží pomáhat a radit má taky slabé chvíle.