Být ženou bolí. Ale nemělo by.
Aby vše do sebe zapadlo, začnu opravdu od začátku.
Pamatuji si na dobu, kdy jsme se s partou kamarádek ze základní školy ocitly v době dospívání a vyčkávaly první menstruaci. Mně dorazila v čerstvých třinácti letech – tenkrát jsem byla nemocná a nechodila do školy. 1. 4. jsem se probudila se zničenými kalhotkami. Když jsem tu pro mě radostnou novinu oznamovala mamce, myslela si že si dělám srandu – přecijen si menstruace vybrala vtipný datum.
Taky si s úsměvem vzpomínám, jak jsem si tenkrát v kalendáři čárkovala kolika cykly jsem si už prošla. To bylo ještě před tím, než se radostná novina změnila v krámy a "už jsem to zas dostala."
Bylo mi čtrnáct let když jsem poprvé uháněla na gynekologii – to se mnou byla ještě mamka. Šla jsem si pro hormonální antikoncepci. Ano, ve čtrnácti letech. Důvod byl ale prostý. Trápilo mě akné, které jsme se snažili zahnat vším možným, ale nic nepomáhalo. Zobat každé ráno pilulky se pro mě stalo rutinou, která ze mě ovšemže dělala velkou holku. Kéž bych tak tenkrát věděla, co za kolotoč to způsobí.
S menstruací jsem nikdy neměla problémy. A to jak před zobáním pilulek tak ani během jejich užívání. Ty se objevily až v moment, kdy jsem se ji v sedmnácti rozhodla vysadit. Bylo to v období kdy jsem měla dlouholetý vztah, ale pozorovala jsem na sobě vliv hormonů, který mi nedělal dobře na psychiku – ač dnes vím, že to nebylo jen o nich. Vzpomínám, že tenkrát jsem pro všechny byla za blázna, který chce mít díte ještě v sedmnácti. Jakoby neexistoval jiný způsob ochrany.
Tady začaly problémy, které trvaly (a dalo by se říci že trvají) téměř do dnes.
Po poslední pilulce se menstruace dostavila, ta další už však ne. Začal zhruba půlroční maraton, kdy jsem měsíc co měsíc chodila na gynekologii pro prášky a injekce pro její navrácení. A když už konečně přišla bez nutnosti se dopování dalšími zbytečnými hormony, přišlo pro mě doslova peklo. S každou menstruací jsem trpěla. Návaly, zimnice, závratě, nevolnosti až po zvracení. A tak jsem pravidelně, zhruba každý měsíc, opouštěla školní lavici a jela domů ležet.
Tohle trvalo asi rok. Všechny tyto problémy zmizely v den, kdy jsem skončila v nemocnici na lůžku. Byla jsem tenkrát ještě u bývalého partnera na kterého jsem čekala celý den, než se vrátí z práce. Už od rána mi nebylo dobře – měla jsem zimnici a nevolnosti, jak kdyby měly přijít nějaké střevní problémy. Po jeho návratu přišla neskutečná bolest, která mě připoutala k matraci. Bolelo mě všechno. Nemohla jsem ležet, sedět ani stát. Okamžitě tedy volal rychlou a jelo se do nemocnice.
Tam si mě přehazovali jak horkej brambor, než jsem se dostala do rukou mladého gynekologa. Ten mi oznámil že mi praskla cysta na vaječníku, ale že neví jestli na levým nebo na pravým. Nechali si mě přes noc na pozorování a ráno mě pustili domů. Ještě pár dní jsem nemohla pořádně chodit, nicméně od té doby jsem měla při menstruaci více méně klid.
Klid asi na dva roky.
Konečně jsem se osamostatnila. Po třech spolubydleních jsem podepsala nájemní smlouvu a začala bydlet sama, v Praze na Hloubětíně. Byla jsem šťastná. Krásný prosvětlený byt v novostavbě s teráskou a garážovým parkovacím stáním. Milovala jsem to tam. A brzy jsem se zamilovala i do Petra, který za mnou do Prahy víkend co víkend dojížděl.
Bylo to období, kterému dodnes přezdívám smetanový. Nové bydlení sama pro sebe, nový vztah a má vzkvétající kariéra.
V tu dobu se ze mě stala mladá dospělá podnikatelka, která měla své tři klienty, díky kterým si to vše mohla dovolit. A tam si myslím je tak trochu problém související s endometriozou, ale o tom někdy příště.
Po asi dvou měsících strávených na tomto obláčku jsme byli s Petrem u našich. Leželi jsme v posteli a koukali na Grandhotel Budapešť (vždycky jsem měla pamět na nepodstatný detaily), když mě začalo bolet břicho. S bolestmi přišla i menstruace a prosba k mé mamce o Nimesil. Netrvalo dlouho a pádila jsem na gynekologii. Menstruace a komplikace které mě při ní doprovázely byly čím dál tím méně snesitelné. Bolest, slzy, zvracení, a další litry slz. Nimesil vystřídal Algifen, který mě doprovázel ještě asi dva roky.
Vzpomínám, že jsem tenkrát googlila, z čeho ty nesnesitelné bolesti mohou být až na mě vyskočila endometrioza. Seděl na mě do puntíku každý bod. A ano, bohužel opravdu každý, a to i ten včetně bolestí při milování – však prý mi pomůže změna polohy. Kéžby. Nicméně z gynekologie jsem odešla s tím, že to není nemoc co by trápila mladé ženy a že menstruace prostě bolí. Au.
Věděla jsem, díky holkám z Endotalks, že existují endo poradny, ale bohužel v blízkosti mého bydliště žádná nebyla. K odhodlání tento problém řešit jsem se dostala až po zhlédnutí videa od Evy, která mi předala kontakt na jejího gynekologa, který endometriozu odhalí i jen skrze ultrazvuk. A hlavně o ní něco ví. Hned jsem se k němu objednala.
Když jsem seděla v čekárně, byla jsem hrozně nervózní. Měla jsem chuť utýct, ale zároveň jsem doufala, že všechny ty bolesti konečně dostanou jméno a bude co léčit. Byla jsem totiž přesvědčená, že menstruace nebolí. Tedy ne ta zdravá.
Doteď si pamatuju to ticho které jsem slyšela, když mi doktor řekl: "tak tady ji máme. Je sice malá, ale mimo dělohu nevidíme."
Žádné komentáře
Okomentovat