Na skok do Vídně

Možná víte, možná nevíte. Nic podstatného. Nicméně toto nebyla má první návštěva Vídně. Poprvé jsem ji navštívila roku 2016 ještě že mám ten blog a tento víkend tedy, po dvou letech, znovu. Plány byly více méně jasné. Galerie, koncert Justina Timberlaka a procházení se centrem. Nebaví mě jezdit od pamatáky k památce. Ano, ráda je uvidím, ale chci se procházet a nasávat atmosféru města. Nekoukat do výloh, koukat na vršky baráků, všímat si chování lidí, prostě jen být a proplouvat, nikam se nehonit.

Vídeň je pro mě zatím městem, které se nejvíce podobá Praze. Minimálně z těch měst, co jsem prozatím navštívila. Nicméně u mě asi Vídeň vede. Je krásně čistá a pomalá. Nikdo se nikam nehrne, všichni se v klidu procházejí, všichni jsou neskutečně vstřícní a nápomocní. No a jelikož jsem milovník umění, a to že Praha je kulturně velmi bohatá, tak Vídeň je stále v popředí.

Kamkoliv se hnete, tam něco je. Nevíte, jestli dříve koukat nahoru, doleva, doprava nebo pod nohy. Všechno vás tak neskutečně láká a přitahuje. Jelikož pořád poletuji a ne vždy stojím nohama na zemi, už párkrát mě napadla myšlenka odstěhovat se do zahraničí. No pokud to někdy udělám, dost možná to bude Vídeň. Je kousek, je krásná. Zas a znovu. Článek plný superlativ.

Opět jsme zavítaly do galerií. Znovu jsem navštívila přenádhernou Albertinu a nově i Mumok. Měla jsem za to, že jsem tam byla, ale hned mi došlo, že se školou jsme navštívili Leopoldovo muzeum. Možná zpětně trochu i lituji, že jsme se tentokrát Leopoldovu muzeu vyhnuly, ráda bych ukázala Egona Egonovi.

Zapadlé vnitrobloky.