Jsou dny, kdy se nedaří. Jsou dny, jako včera. Dny plné srandy.

Když jsem se měla stěhovat do Prahy, vytvořila jsem si seznam plný toho, co si pořídím do pokoje. Sestavila jsem si i krásný plánek a vše vycházelo naprosto perfektně. Jediná mamka neustále protestovala proti štendru. "Bude se ti tam děsně prášit, Vendulo," neustále opakovala. Jenže já si nikdy nenechám poradit a řídím se podle sebe. Holka jedna paličatá. Po více než půl roce jsem ho začala proklínat. S koštětem a později vysavačem jsem skoro usínala i vstávala a už mě to přestávalo bavit. Rozhodla jsem se pro skříň. Po několika týdenním prohledávání Letgo, Ikey, Jysku a dalších všemožných nemožných obchodů jsem našla paní dokonalou. Paní bílá, paní nestabilní nekvalitní, ale levná a praktická.
Ikea otevírá v devět, tak se tam sejdeme, dáme oběd, naložíme skříň, pojedeme ke mně, smontujeme ji a pojedeme nakupovat. Na tom jsme se s mamkou dohodly skrze telefon a taťka to kdesi z povzdálí možná i odsouhlasil. Celá natěšená, až mamku přemluvím aby mi tu umyla okno a celkově uklidila, jsem nemohla ani dospat. Ráno jsem zhruba po sedmé vstala, dala snídani, rychlou kávu a letěla na autobus. Bohužel mi cesta pomocí MHD trvá k Ikee něco přes hodinu, ale řekla jsem si, že nebudu bručoun, vezmu si knížku a něco přečtu. Když jsem konečně vylezla na Čerňáku z metra, volala mi mamka.
"No prosím tě, taťkoj na palubce skočilo upozornění, že má něco s motorem, jedeme do servisu a domů," zastavil se mi dech a začaly se mi vlívat slzy do očí. Představa o dalších nocích v objetí s vysavačem mě celkem děsila, ale znám mamky humor, tak jsem jí hned odpověděla "jo jasně, no já teď vylezla z metra tak hned budu v Ikee." Když jsem se dozvěděla, že si srandu opravdu nedělá, nasedla jsem zpět na metro a hodně naštvaná na auto a celý svět jela zpět na byt.
Když jsem se konečně dokodrcala ke dveřím bytu, volala mi opět mamka: "no tak nám v servisu řekl, že to byla jen chyba, s motorem nic není, jedeme zpět do Prahy." Uh, takže dvě hodiny v MHD mám okořenit o jednu další? Naštvání se pomalu měnilo ve vztek a zoufalství. Rozhodla jsem se tentokrát objednat Uber a půl hodiny na to jsem už bloudila Ikeou. Doslova. Přísahala bych, že horní patro přestavili v bludiště, protože když jsem potřetí procházela kolem stejného pokoje, měla jsem dost na krajíčku. Navíc opravdu nesnáším mnoho lidí na jednom místě, takže si představte, jak tam chudák malá já bloudím v protiproudu všech ignorujících lidí, kteří do mě neustále vrážejí.
S rodiči jsme se konečně našli, dali jsme rychlý oběd a letěli do skladu, kde jsme tak tak naložili skříň a mířili s ní ke kase. "Asi bych ti mohla půjčit Ikea kartičku," pronesla mamka a už se hrabala v kabelce, ze které vytáhla kapsičku, kterou jsem dříve používala na makeup. Jak ji tak šikovně otevírala, vyklouzla jí z ruky a všech jejích tři sta padesát sedm tisíc dvě stě osmdesát jedna klubových, zákaznických a slevových kartiček se doslova sklouzlo po podlaze. "Vyber si," se smíchem v obličeji pronesl taťka. To už mně se začala podlamovat kolena a po dlouhé době jsem dostala opravdový záchvat smíchu podobající se volání velrybí samičky o pomoc v doplnění o produktivitu mých slzných kanálků.
Po cestě ke mně na byt jsme se rozhodli nejprve zajet do Fashion Areny. Jelikož jsme všichni přicházeli o energii, dohodli jsme se započít nákupy kávou. Složila jsem jako eko člověk zálohu sto padesát korun za hrnky, abychom nemuseli používat kelímky. Tak či tak bylo sto padesát korun očividně málo, jelikož jsme dostali plastové lžičky. V šoku ze zjištění, že se opravdu jedná o plast s pokusem o imitaci kovu, s ní mamka zamávala ve vzduchu. Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu, proletělo mi hlavou, když jsem se smíchem už opět válela pod stolem, zatímco se mamce lžičku podařilo zlomit.
Úkol byl jasný. Sehnat taťkovi nové kalhoty a bundu na jaro. "Když ta mě neoslovila," nešťastně tvrdil u každé, kterou jsme mu s mamkou ukázaly. Kalhoty jsme sehnali hned, to nebyl problém, zvlášť když je na místě Ďula, módní poradce. Ale bundu ne a ne sehnat. "Hele, tahle je super, tu berem," shodly jsme se s mamkou. Na což hned taťka odvětil: "a mě se jako ani nezeptáte na názor?" Když už jsme byli v posledním obchodě, zamilovala jsem se do jedné, kterou jsem se na něj prostě rozhodla navléknout. Projíždím velikosti a hledám tu správnou. XXL, XL,... "Ha, tady je L!" Podávám ji taťkovi, kterej se nešťastně do ní snaží dostat, ale z neznámých důvodů se mu to nedaří. Myslela jsem, že je to třeba dámské L, ale po pěti minutách, kdy jsme ji z něj konečně dostali se dozvídáme, že jsem mu podala S.
Konečně jsme dorazili k bytu. Taťka nám dostal dva kartony těžké jako kráva, respektive polovina krávy (skříň váží 25 kilo, což je polovina mé váhy, domyslete si to) do výtahu a šel přeparkovat. My se je zatím s mamkou snažily dost dlouho dostat v sedmém patře z něj. Já šla dělat kávu a mamka se pouštěla do uklízení, to už taťka pracoval na skříni. Když už se blížil ke konci a to nejhorší se zdálo být hotové, ozvalo se jen: "do prdele!" "Co je?!" "Já to asi posral..."
Nábytek z Ikey je prý na složení opravdu jednoduchý a návody se k němu přikládají zbytečně, ale občas má cenu vše kontrolovat. Když se ji snažil rozložit, aby jednotlivé díly přeskládal, začala se celá rozpadat. Takže úkol byl jasný. Sehnat v paneláku vrtačku a jednotlivé díry na police a tyč se prostě převrtají. Uspěli jsme hned u sousedů pod námi, kteří nám ji velmi nedůvěřivě, ale přeci, půjčili.
Celý den plný slz smutku i radosti, úpsěchů i neúspěchů jsme zakončili hovorem se ségrou a dvěma pizzama. Nakonec jsme se už jen rozhodli odnést kartony do kontejneru, ke kterým jsme odložili i jednu tašku, které se hned ujmula jakási kolemjdoucí. Já se s rodiči prošla už jen k autu a rozloučila s objetím a slovy "vy už radši nejezděte."