Práce jako priorita

Poslední dobou bojuju s tím, jak okolí přistupuje k životu. Jako mladá dospívající slečna vidím trochu více do společnosti, která si začíná tvořit svojí budoucnost. Je naprosto přirozené, že si vybíráme školu, hledáme ideálního partnera, plánujeme a představujeme si, kde bychom jednou chtěli žít a přitom jediné co se zatím děje, přítomnost si necháváme přetvářet v minulost, která je vnímána jen jako stres, smutek a nejistota.
Co budeš studovat, co když se nedostaneš na vysokou školu, bez maturity tě nikdo nezaměstná, v zahraničí na tebe nikdo nečeká... Věty, které slýcháme denně, že už je jen necháváme proplouvat hlavou a stává se z nich obyčejná fráze, která ztrácí svůj původní význam. Je samozřejmě důležité myslet na naši budoucnost, ale musíme se kvůli tomu trápit a být neustále ve stresu? Denně se setkávám s názory i komentáři typu, že maturita je v dnešní době pro zaměstnavatele málo. A opravdu musím být zaměstananá?
Nevím jak vy, ale já vyrostla v rodině, kde jsou oba rodiče podnikateli. Jsem tedy vychovávaná v tom, že volna jsou neplacená, ale můžou být v podstatě kdykoliv, respektive kdy si je udělám. Připadá mi to díky tomu svým způsobem přirozené a asi nedokážu představit, že bych měla šéfa, který by mi určoval co a jak bude. Nechci se tímto dostat do fáze, kdy si budete myslet, že jsem rozmazlená holčička, která pracovat nebude. Jen spíše v mých osobních vizích mířím k tomu, že chci být sama svým pánem, což už jsem ve své podstatě i teď. Ne tak jak bych si představovala, ale jsem.
Mohla bych se tu teď vyzpovídávat o tom, co bych jednou chtěla opravdu dělat, ale nerada své sny a plány na dobu nejbližší i pozdní zmiňuji. Bojím se, že bych zklamala nejen vás, ale především sebe. K tomuto článku mě dostala část komentáře u mého z videí, kdy mi slečna/paní napsala, že si nedovede představit, jak jednou budu chodit do práce. A i když jsem jí oponovala, že jsem si zažila práci, kdy jsem vstávala v pět ráno, vracela se v pět odpoledne strhaná, musela uklidit, navařit si jídlo a vydělávat sama na sebe, tak i přes to si říkám, že si možná také nedovedu představit, jak budu chodit do práce. V mé hlavě jsou raději myšlenky, kdy se práce stane mým koníčkem, kdy mi můj koníček bude vydělávat a nebudu tomu muset říkat práce.
Každý z nás je osobnost a tvoří si sám svoji budoucnost. Budoucností může být myšlena rodina, bydlení nebo i zmiňovaná a několikrát opakovaná práce, která je asi základem všeho, jelikož bez ní nebude na bydlení ani na uživení rodiny, nicméně nebuďme tak jednotvární a nepředstavujme si ji jen jako dřinu ve fabrice na tři směny a přemýšlejme nad něčím hezčím jako je svoboda a vlastní pracovní doba. Není k tomu všemu snadná cesta, ale jde to. A když to nedopadne, je důležité vědět, že jsme to alespoň zkusili.