Naše cesta k miminku

"Petře, vidíš to taky?"

    O neplodnosti jsme se bavili už na základní škole. A mně vždycky bylo hrozně líto těch, kteří si miminko přáli, ale přáno jim nebylo. Zároveň si vybavuji jak jsem vždy cítila určitou vděčnost, protože mě se to netýká. Jakobych byla přesvědčená o tom, že já jsem ta vyvolená, která bude mít miminko lusknutím prstu. Což mě i vrací do let prvních vztahů, kdy jsem zobala antikoncepci se strachem – co by, kdyby.

    S Petrem jsme k sobě byli od začátku vztahu vždy upřímní, a tak jsme se hned bavili o našich plánech a představách do života, a to i včetně toho, kdy a jestli vůbec bychom rádi založili rodinu. V tu dobu jsem antikoncepci neužívala a ani jsme se nijak nechránili. Sice jsme samozřejmě miminko neplánovali hned, ale měli jsme k tomu přístup, že kdybych náhodou otěhotnila, vadit nám to nebude. Naopak.

    Nepamatuji si přesně, kdy jsme se rozhodli že "to zkusíme", ale moc dobře si pamatuji na moment, kdy jsme byli u známých na Moravě. Bylo to ten den, co v covidu uzavřeli hranice. Byli jsme na cestě do maďarských lázní, a kousek před Brnem jsme zjistili, že nedojedeme. A jelikož jsme zrovna jeli z Karlových Varů, rozhodli jsme se ozvat našim známým ve Velkých Pavlovicích, jestli bychom u nich nemohli na dvě noci přespat a užít si alespoň Moravu. Jeden z těch večerů jsme společně seděli ve sklípku a povídali si o mých problémech s endometriózou – kterou jsem v tu dobu ještě neměla diagnostikovanou. Pamatuji si, jak mi tenkrát naše známá řekla: "vy byste si už měli pořídit miminko". A my už v ten moment opravdu moc chtěli, ale bohužel se zatím nedařilo.

Díky tomu dnes víme, že ta cesta trvala minimálně čtyři roky. Což kdyby mi někdy někdo řekl, neuvěřím mu. Přeci jen já jsem ta "vyvolená".

Tu pasáž plnou bolesti, slz, doplňků stravy, ovulačních testů, slz, svěřování se kamarádkám, těhotenských testů a dalších slz raději asi přeskočím.

Do centra asistované reprodukce dále CAR jsme se objednali až po pár letech. Bylo to vlastně až po svatbě. Já jsem realista a věřila jsem, že miminko si k nám cestu najde. Jen mi už bylo jasné, že to nebude hned a že to asi zkrátka bude ještě trvat. A bolet. První návštěva byla seznamovací. Paní doktorka nám dodala spoustu sebevědomí, protože jsme mladý pár, a tak máme vlastně spostu času. Bohužel ale nervy jen jedny. Vzhledem k tomu, že jsem již měla diagnostikovanou endometriózu, jsme se domluvili na odebrání krve pro zkontrolování onkomarkeru a začali jsme plánovat inseminace. Jsme přeci mladí, a tak pojďme vyzkoušet tuto cestu, která není pro ženské tělo takový zásah. Zároveň jsme se rovnou domluvili na laparoskopii, aby se zjistilo, jak na tom ve skutečnosti jsem.

Samotná inseminace nám byla vysvětlena, jako přirozené početí, kterému se jen trochu dopomůže. Zhruba jedenáctý den cyklu jedete do CARu na ultrazvuk, při kterém kontrolují jestli a jak probíhá ovulace. Podle velikosti vajíčka se dohodnete na dni provedení zákroku. Večer před ním si píchnete do břicha injekci Ovitrelle nepřejete si vidět, jak jsem u toho vždy vyváděla. V den inseminace se ráno dostaví partner, který odevzdá sperma. To se "očistí", provede se rovnou i spermiogram a dvě hodiny na to se dostavíte vy. Na gynekologickém lehátku vám pomocí katetru zavedou sperma rovnou do dělohy, kde by už mělo čekat zralé vajíčko na oplodnění. Nějakých patnáct minut si poležíte na lehátku a můžete domů. Myslím, že zhruba od druhého dne si zavádíte Utrogestan, který má pomoci s udržením embrya a po deseti dnech si děláte těhotenský test. A nakonec jako v mém případě brečíte, protože to zase nedopadlo.

O operaci jsem vám již psala minule. Ta naštěstí i přes vysoký onkomarker dopadla dobře a já žádné poškození na děloze, vejcovodech ani vaječnících neměla. Bohužel ani přesto už asi třetí inseminace nedopadla. Rozhodli jsme se dát si tedy pauzu. Přeci jen se nám pomalu blížilo stěhování a s ním přicházela spousta stresu, při kterém jsem si říkala že určitě nemám šanci otěhotnět. Naopak od okolí jsem poslouchala, že zaměstnám hlavu a půjde to hned. Tak určitě.

Do CARu jsme se objednali opětovně někdy v září. Bylo to již více jak půl roku od mé operace, přičemž doktorka mi říkala, že právě v tomto půl roce by bylo ideální otěhotnět, jelikož poté se může endometrióza opět rozrůst a otěhotnění blokovat. To samozřejmě bohužel nedopadlo, a tak začala přicházet první slova ohledně IVF. Tedy, ne že bychom se o této variantě dříve nebavili, ale já v hlavě stále měla nějaký blok, že to se mě přeci nemůže týkat jsem totiž ta vyvolená. Na podzim jsme stihli ještě dvě kolečka inseminací a mně už bylo jasné, že se IVF opravdu nevyhneme.

Pojišťovna vám celkově přispívá na šest cyklů inseminace. My jsme se nakonec domluvili, že ještě zkusíme poslední, a pak tedy vstoupíme na cestu umělého oplodnění. Poslední inseminace měla proběhnout v prosinci, ale nakonec jsme ji kvůli shonu časově nestihli.

Prosinec byl pro nás poněkud náročný měsíc. Sice jsme už bydleli ve svém konečně zabydleném bytě, ale vybavuji si, že ta bolest na srdci byla opravdu velká a neúnosná. Zároveň jsme ale před sebou opět viděli tu naději, že v novém roce podstoupíme IVF, a konečně se i na nás snad usměje štěstí. A tak jsme si nakonec i poměrně užívali a docela i dost popíjeli. Přeci jen je to období mých narozenin, narozenin mého taťky, do toho plesy a Vánoce... Ten prosinec je každý rok divoký.

Ke konci roku mi ale nebylo moc dobře. Nejen že mě z ničeho nic začal strašně bolet děložní čípek, takže jsem si každý večer napouštěla teplou vanu a trpěla bolestí – "proč zase já", ale do toho na mě něco lezlo. Každý ráno jsem se probouzela celá propocená, ale nemoc nepřicházela. O tomhle jsem se jednoho dne zmínila na obědě před mojí tetou, která se mě hned ptala, jestli nejsem těhotná. Jako vždy jsem jí odsekla se slovy, že "to teda určitě ne!" Začalo mi to ale vrtat hlavou, protože by to asi tak nějak vycházelo, ale už jsem tomu vůbec nevěřila. Nakonec jsem přeci jen poprosila nejlepší kamarádku, která ten den byla na obědě s námi, jestli by mi neskočila do lékárny pro testy. Bydlíme totiž na malém městě, kde mě každý zná a já opravdu nechtěla, aby o tom případně kdokoliv někde spekuloval.

Když jsme přišli domů, oznámila jsem Petrovi, že si jdu udělat ten test, ale ať s ničím klasicky nepočítá. Navíc když jsem zrovna vypila sklenici vody a je už odpoledne. Test jsem si udělala a intuitivně moč nevylila. Když jsem ho otočila, nevěřila jsem svým očím. Takže jsem rovnou rozbalila další test, který vyšel taky pozitivně.

Okamžitě jsem běžela za Petrem, který byl zrovna v ložnici. Máme to tam trochu těsný, takže když on má otevřené dveře do skříně, já se do ložnice nedostanu, protože dveře se otevírají právě ke skříni. Odsekl mě tedy se slovy: "co je, nemůžeš sakra počkat?" Ale to už jsem tam stála s těmi dvěmi počůranými papírky s otázkou: "Petře, vidíš to taky?"