Proč jsem skončila se školou?

Poslední dobou nemám zrovna dvakrát největší chuť natáčet na youtube. Na jednu stranu, ačkoliv mi je jen dvacet, si říkám, jestli už na to nejsem stará. Nebo je to tím, že toho mám plné zuby, nebo si prostě chci dát jen pauzu? Nevím. Třeba mě to jednou zase naplno chytne a nebo mě to bude opouštět i nadále. Těžko říct. Nicméně mám pár videí v plánu, jen se do ničeho nechci nutit, až to příjde tak to bude, protože vše je tak, jak má být. A to vždy.
O čem jsem ale dnes chtěla psát, a na co se mě často ptáte, je vysoká škola. Proč jsem šla na ekonomku, jak jsem byla spokojená na artsu, proč tam už vlastně nejsem a tak dále a tak dále. Těch dotazů byla spousta a mně je naprosto jasný, že ať už to zmínim tady, na youtube či na instagramu, vždy se najde někdo, kdo se zeptá. Ale to je v pořádku.
Když nad tím zpětně přemýšlím, nikdy jsem vlastně na vysokou školu nechtěla. Už na základní škole jsem si myslela, že je to něco, kam se dostanou jen ti nejlepší a nejchytřejší z nás. Tím nechci tvrdit, že bych byla hloupá a na vysokou školu neměla, naopak si myslím, že měla. Obecně zastávám názor, že naše školství je děsně primitivní a přitom tak přeceňovaný. Nechci se tím nikoho dotknout, ale za celý život jsem se nikdy tvrdě neučila, neležela v knížkách a maturitu jsem zvládla poněkud v klidu. Měla jsem sice smůlu na otázky, ale i tak jsem odmaturovala. Učila jsem se všehovšudy maximálně týden, a to jistě přeháním. Právě i proto nechápu, jak někdo nedokáže maturitu v Čechách udělat a kdykoliv čtu o nějaké plánované reformě, začínám se vztekat. Sakra proč to ještě ulehčovat?
Vrátím se ale k vysokým školám. Zhruba sto let zpět se na vysokou školu dostal málo kdo. Ať už šlo o finanční možnosti, nebo i o jejich náročnost. Tenkrát mít titul bylo zcela o něčem jiném než dnes. Kdo z vašich rodičů a prarodičů má titul, nebo jen maturitu? Alespoň u nás vím o spoustě lidech co jsou jen vyučení a bylo to naprosto v pořádku. Chápu, jiná doba, ale zároveň i jiná náročnost. Dnes potkávám lidi, co studují tři vysoké školy najednou, a přitom když s nimi mluvíte, nechápete, jak někdo takový mohl vůbec odmaturovat. Jako když mluvíte s někým o pět let mladším. A opět opakuji, nechci se tím nikoho dotknout, na nikoho neukazuji. Nesmírně obdivuji medicínská studia, kde mám kamarádku a opravdu před ní smekám. Na druhou stranu jsou obory, které mi připadají děsně komické a nesmyslné.
Doteď jsem tu ale jen popisovala, co si myslím o našem školství, aniž bych zmínila, proč jsem školu vlastně vzdala. Zhruba v těch jedenácti - dvanácti letech jsem začínala s blogováním. Jelikož jsem chtěla mít krásný design, začala jsem se učit grafiku, postupně jsem chtěla mít krásné fotky, tak jsem se učila fotit. Brala jsem to jako něco samozřejmého a ani nad tím nepřemýšlela. Postupem času jsem si uvědomila, že chci k nám na střední uměleckou školu, kterou jsem úspěšně ukončila. Následovala otázka co dále. Už tenkrát mi vydělával blog a youtube. Samozřejmě na uživení to ještě nebylo, spíše jen taková příjemná brigáda.
Asi od třeťáku jsem si přála jít do Prahy, jelikož jsem tam často dojížděla za bývalým přítelem a na schůzky. Prahu jsem si zkrátka zamilovala. Začala jsem si hledat vysoké školy, jelikož jsem se ještě necítila na to, skočit do práce. Najednou jsem byla v Praze a přijatá na ekonomku. Nebyla jsem z toho nadšená, ale svým způsobem jsem se i těšila na nový kolektiv a obrovskou změnu. Proč ekonomka? Protože studovat umění mi přišlo zbytečné a měla jsem dojem, že tohle mi dá víc. Na škole jsem si bohužel uvědomila, že management dělat nikdy nechci a nebudu. A proč se trápit s něčím, čemu se věnovat nebudu? Vždy mě lákal spíše marketing, ale ten je v Praze jen na soukromých školách, do kterých mi bylo líto tlačit peníze. No a pak je tam Karlovka, která prý ve finále až tak super není a hlavně ty SCIO testy.
Takže to je asi vše. Opovrhuji našim školstvím, nechci studovat něco, co dělat nebudu jen proto, abych měla titul a jsem líná. Nechci nikoho odrazovat či přesvědčovat, je to jen můj osobní pohled na věc a měla jsem i štěstí, jelikož mi vše na sebe krásně navazuje. Náhoda za náhodou, osud, těžko říct. Vykročila jsem mimo svou komfortní zónu, jednou rozhodla sama za sebe a jsem spokojená.