Proč stále hledáme druhou polovinu, když jsme celek

Tuto otázku jsem si položila již pár týdnů zpět, při mé pravidené cestě od rodičů do Prahy. Neustálé otázky přicházející ze všech směrů od mého okolí. Rodiče, prarodiče, nejbližší přátelé. "Tak co, už máš nějakýho chlapa?" Je to opravdu potřeba? Když jsem konečně šťastná a spokojená jen se sebou, taková jaká jsem, musím mít někoho do páru?
Vlastně tak přemýšlím, co je to vztah? Co od něho očekávat, jak by měl vypadat, k čemu ho mít? Nejsem na to moc stará? Nebo příliš mladá? A opravdu je od přírody typické a přirozené, aby lidé žili jen ve dvou, nebo je to jen výmysl dnešní společnosti? Mamka v mém věku měla již roční dítě na krku a vše bylo v pořádku. Kdybych já právě teď měla dítě, budu pro většinu za blázna. A to i kdybych měla stálého partnera, případně manžela a i zázemí v podobě malinké garsonky nebo přenádherné vily i s uklízečkou a zahradníkem.
Můj jediný pořádný vztah trval skoro tři roky. Vstoupila jsem do něj jako šestnáctiletá nesebevědomá holčička, která nevěděla co chce od života a co jí dokáže svět nadělit. Čas utekl jako voda, na krku pomalu dvacet, což může být pro někoho vtipné číslo, ale já mohu říct, že jsem ve svých dvaceti letech objevila a ustanovila své priority. Nebo jsem si je jen zas a znovu urovnala a za rok budou jiné? Tak či tak jsem našla jakousi harmonii a klid. Vím, že jsou věci co mě nerozhodí. Vím, že jsou věci, na které nepotřebuji nikoho druhého. Vím, že jsou věci, které zvládnu sama. Vím, že jsou věci, které můžu sdílet s kamarádkami či rodinou a nepotřebuji k tomu partnera.
Neříkám, že nikdy nikoho nechci. Jen spíš že nikoho nepotřebuji. Jsem šťastná i bez chlapa. Kolik hádek jsem během toho půl roku bez něj vynechala, kolik nervů si ušetřila, kolik nových věcí se naučila, počínaje montováním nábytku z Ikei, končíce opravováním zdí.
Jak je na tom chemie? Je či není to pravda? Opravdu jsou tu lidé přímo stvoření pro nás? Ti, při kterých nám lítají motýli v břiše? S myšlenkami na něž usínáme i se probouzíme? Jsou lidé, kteří jsou pro nás osudem určení, abychom s nimi strávili celý život? Nebo naopak o kterých si to jen myslíme, ale nikdy nebudou naši a my jejich? Život a naše či přímo má existence je pro mě jednou velkou záhadou. Co je cílem našeho žití? Najít partnera a založit rodinu? Umřít s úsměvem na tváři? Ať je to tak či onak, buďte tací jací jste. Buďte šťastní sami či s partnerem. Netrapte se maličkostmi. Protože lidi našimi životy proplouvají všemi směry a vždy tomu tak bude. A není to o nich. Je to jen o vás. Jen o mně.