Jak jsem v uspěchaném světě zpomalila čas

Po dlouhých letech strávených na vesnici mě to přestalo bavit. Lákalo mě velkoměsto. Chyběl mi život, myslela jsem. Vše dostupné během chvíle. Galerie, kluby, obchody, kavárny, vinárny... Teď a tady, na dosah ruky. To na vesnici nezažiješ. Chceš si dát ve středu v osm sushi? Zapomeň. Počkej do dalšího dne a dojeď si pro něj do města padesát kilometrů od tvého bydliště nebo se spokoj s tím, co nabízí penny. Takové to laciné oschlé v plastové krabičce.
Ta Praha mě lákala vždycky, a ještě aby ne. V průběhu života jsem si tak nějak uvědomovala, že naše vesnička a maloměsto jsou prostě takové prdelky, ve kterých je větší nuda než kdesi uprostřed lesa bez signálu. A to že ty lesy nebyly v nedohlednu. Byly přímo za domem. Chtěla jsem žít někde jinde. Tam, kde by mě lidé měli rádi. Tam, kde bych mohla lítat po obchoďácích a za své směšné peníze nakupovat ve slevách. Tam, kde bych mohla navštěvovat kurzy pole dance. Tam, kde nebudu muset volat taxi, protože prostě v deset večer už nic nejde. Strávila jsem tu neskutečně dlouhých osmnáct let života.
A pak se to stalo. Hned po maturitě jsem sbalila svých protože pět jich fakt nebylo deset švestek a odstěhovala se do Prahy. Z velkého podkrovního pokoje do místnůstky, kde jsem musela sdílet nejen vchodové dveře, ale pomalu i postel. Platila jsem za sdílenou místnost tolik, co bych u nás na vesničce dala za zrekonstruovanou garsonku. Poslouchala jsem si svůj gramofon, lezla do galerií, cvakala si na analog a tvářila se spokojeně. Ačkoliv jsem počítala každou korunu. Brzy na to jsem sdílený pokoj opustila a šla do vlastního. A čas ne že plynul. Čas přímo sprintoval a já byla v dalším pokoji a nakonec sama v bytě. Od sdílených dveří ošklivého pokoje až po sdílení vchodových dveří do novostavby, ve kterém se rozléhal můj krásný čistý byt s terasou, sklepem a místem na parkování. Dva roky v Praze. Ten čas prostě zmizel a já nestihla jednu jedinou sobotní náplavku. Nestihla jsem se zhluboka nadechnout natož vydechnout a je to pryč.
Najednou sedím opět v jiném bytě. V jiném městě. S člověkem, na kterém mi záleží. Začínáme tu třetí společný měsíc a připadá mi to jako roky. Najednou jakoby se zastavil čas. Když potřebuji něco zařídit ve městě, stihnu to za půl hodiny, ne-li dříve. Nemusím se táhnout metrem a ztratit tím celé dopoledne a kus odpoledne. Můžu si odskočit do fitka, na nákup, stihnu i pracovat a večer dát s přítelem v poklidu víno. Utíká to tu jinak. Pomaleji. Netlačí mě tolik čas jako dříve a to mi vyhovuje o něco více. Asi jsem dospěla. Asi jsem změnila priority.