Terminál tři gate deset

Už zhruba hodinu tu sedím a čekám. Čekám, až se změní nápis na obrazovce a budu si moc v poklidu nastoupit do letadla a letět domů. Do uší mi brnkají chlapi z Milky Chance a já si u toho nepřetržitě poklepávám nohama. Gate se pomalu zaplňuje lidmi a já nemohu pustit oči z jedné slečny v černém triku s banánem od Warhola a nápisem The velvet underground. Nebudu vám nic nalhávat. Hned bych jí ho servala.
Hudba je sice moc přijemná, pozitivní a melodická, i přes to se ale ve mně hromadí trocha nervozity a strachu. Sedět v dnešní době ve Francii na letišti mě docela děsí. Vím, že je neskutečná náhoda být na místě v moment, kdy někdo má potřebu pro své vyznání obětovat svůj život a zmařit tím osudy i ostatních lidí jiného vyznání či ateistů, ale na tom ani nesejde. Vlastně je i větší pravděpodobnost, že mě srazí auto. Ale myslím že mě pochopíte.

Terminál číslo tři, gate deset. Jsem tu sama za sebe. Verča se Sahilem letí o zhruba půl hodiny později z jiného gatu. V ten čas se může cokoliv přihodit. Jsou v jiném místě a nikdy člověk neví co za "blázny" se pohybuje tam, kde nejste. Vlastně ani tam, kde jste. Vím že osud neovlivním a pevně věřím, že je nastaven jen v dobrém. Nic se nepokazí, nic převratného se nestane. Jednoduše nastoupím do letadla, v Praze vystoupím a chvíli počkám až mi přiletí i oni dva.

Stále více a více lidí. Rodiny, jedinci, partneři, matky s malými dětmi, černoši, asiiati, já a mnoho dalších lidí s plány na dnešní večer i na zítra. A mezi námi všemi může být jeden, který tyhle všechny a plány ne že změní, ale naprosto zničí. Opravdu velmi často mám myšlenky o naší existenci, osudu, karmě a i dalších dejme tomu věcech, které nejsem schopná skoro popsat, natož pojmenovat.

Sluchátka z uší, bundu na sebe, palubní lístek do ruky a kufr do té druhé. Gate je otevřen a já se pomalu posouvám ve frontě a za chvíli budu na cestě, respektive ve vzduchu, domů.