Jak jsme Balaton vyměnili za sklenku vína

Zhruba někdy v lednu, možná v únoru, se mi ozvala milá paní z cestovní agentury Travelking s tím, jestli bych neměla zájem podívat se do Maďarska. No samozřejmě, měla. Byla bych blbá, kdybych nabídku odmítla. Vzhledem k tomu, že Petr je učitel, a nemůže si jen tak vzít dovolenou, domluvili jsme se, že do Maďarska zavítáme o jeho jarních prázdninách, tedy v týdnu od 9. do 15. 3.

Mimo to, že Petr učí na střední škole, tak i přednáší o vztahu mezi grafikou a typografií. Okolnosti se sešli tak, že v pondělí měl přednášku v Pardubicích, ve středu v Karlových Varech, a od čtvrtka do neděle jsme měli domluvený pobyt v Maďarsku, přímo u Balatonu. V pondělí, zatímco Petr přednášel, jsem byla ještě doma a normálně pracovala. Situaci kolem koronaviru jsem vnímala, ale zatím to se mnou nijak nehýbalo. Prostě obyčejná chřipka, ne? Od úterý jsme měli pronajaté AirBnb ve Varech, kam jsme jeli už brzy ráno. Když jsme byli na cestě, tak nám již volala Petrova mamka, že se mu dost možná jarničky o něco protáhnou. Samozřejmě s ohledem na koronavirus. Chvíli na to mu volala paní z Karlových Varů, se kterou měl domluvenou přednášku, jestli s ní vůbec počítá. Ano, počítal. A tak jsme jeli dál, a těšili se, jak si celý týden užijeme.
Až na to, že ve Varech bylo celou dobu ošklivo, pršelo a byla zima, tak jsme si je vlastně užili. Jen já se už nemohla dočkat čtvrtku, kdy spolu konečně opustíme hranice Čech, a podíváme se někam dál než do Polska (které máme přímo za rohem). A taky jsem se těšila, že konečně obleču všechny ty nové šaty, co jsem si s sebou vezla v kufru auta.
Vyjeli jsme brzy ráno, kdy už jsme oba začali brát situaci trochu vážněji než doposud. To že mi mamka už několikrát volala jestli se na to nechceme vykašlat, a že to fakt není prdel sranda, jsem do teď spíše ignorovala a považovala jsem to za zbytečně přehánění. Cesta byla docela dlouhá, naštěstí ale Petra řízení baví, a já měla kupu práce, která byla potřeba dodělat.
Po cestě jsme se zastavili na benzínce, kousek po vjezdu na D1, na rychlé kafe. Do té doby jsme ani nesnídali, proto za chvíli následovala zastávka další. I když taková chvílě to vlastně asi ani nebyla, jelikož v ten moment jsme už kupovali on-line dálniční známku do Bratislavy. Byli jsme totiž téměř v Brně. Jen co Petrovi odešla platba, opět nám někdo volal. Tentokrát Pterova mamka. Zjištění že nám zavřeli slovenské hranice nás mírně šokovalo, ale řekli jsme si, že to prostě vezmeme přes Rakousko. Jen co jsme dojeli do Brna, volá mi taťka s tím stejným oznámením. Chvíli jsme s ním diskutovali, a usoudili, že si zajedeme do Ikey, kde jsme se plánovali stavit na zpáteční cestě, a celou situaci zhodnotíme. Chtělo se mi brečet. Nejen fakt, že se blížili mé dny, ale i to, že jsme konečně mohli někam vypadnout a užít si volno nám zkomplikuje nějaký blbý virus. A tak jsme oba unavení naštvaní a zklamaní bloudili Ikeou bez jediného slova. Párkrát jsme se poštěkali, ne-li pohádali. Ne proto, že bychom na sebe házeli vinu. Ale proto, že s tím nikdo z nás nic nezmohl a nevěděl jak na situaci reagovat.

Výdech - nádech.

Není nad to mít známosti. Zvláště pak ty na Moravě vlastnící vinný sklípek. A tak jsem zavolala naší milé Lidce, která hned byla pro, zařídila nám ubytování, a my tak otočili směr a místo na Bratislavu jeli na Velké Pavlovice. Ač vše nakonec bylo jinak, než se původně plánovalo, tak jsme si to užili. Na Moravě je totiž vždycky krásně.

A tak doufáme, že se k Balatonu podíváme dříve než za dva roky.