Já, strava a pohyb.

Já, strava a pohyb. Téma na dlouhé povídání. Kdybych měla mluvit opravdu do detailu a nevynechávat nějaké momenty mého života, pravděpodobně dost lidí zklamu a možná vám změním pohled nejen na mě, ale i na lidé z mé minulosti. A tím promlouvám k lidem co mě znají osobně, ale i těm, co mě sledují déle. Proto možná ne vždy zde zmíním každý detail a občas se budu trochu motat kolem horké kaše.


Kde jen začít. Vybavuji si pár momentů, které mi usměrnily pohled na mé tělo. 

Byla jsem ještě na základní škole, sedím s rodiči u televize a pozorujeme pořad Víkend, kde zrovna běží reportáž o jedné z nejznámějších anorektiček, jejíž jméno si bohužel nevybavím. Blesklo mi hlavou, že toto nikdy nebude můj případ. Kdo by si přeci dobrovolně odepíral jídlo. 
Další záblesk mám z přeměny těla dítěte v ženu. Mohlo mi být zhruba 14. Mým jediným pohybem byly tréninky volejbalu zhruba třikrát týdně a o víkendu zápasy. V ten moment jsem s ním pomalu končila. Tenkrát za mnou přišla mamka a citovala mi věty její kamarádky: "co moje dcera v dospívání nabrala, už nikdy nedala dolů, ať si dá pozor, co jí." To ve mně v podstatě vyvolalo dojem, že pokud jednou ztloustnu, již nikdy nezhubnu.
O něco později přišel můj první vztah, který mi psychicky pomohl, ale zároveň i ublížil. Nejen přítel ale i jeho přátelé mi neustále dávali na vědomí, že nejsem dostatečně hubená a vlastně vůbec ne dobrá. Nemám totiž mezeru mezi stehny, mám moc malá prsa, velký zadek a špatnou pleť. V tento moment začalo mé nekončící období plné diet, pohybu a slz.

Nemá cenu zde vypisovat čím vším jsem si během těch několika let prošla. Alespoň ne dopodrobna. Ale v rychlém shrnutí šlo o Dukanovu dietu, bezlepkovou dietu, bezlaktózovou dietu, sacharidové vlny, půl roku kdy jsem jedla v podstatě jen oříšky a semínka, půl roku nejezení téměř ničeho, mnoho slz nad svým tenkrát vyhublým a přesto ne dokonalým tělem, běhání v pět ráno před školou, běhání po škole, cvičení Jillian Michaels, Kylie Itsines, Blogilates a tak dále a tak dále.

Ani v Praze to nebylo ideální, vlastně možná ještě horší. Jen jsem tenkrát měla štěstí a narazila na člověka, který se ke mně choval s respektem a jako k ženě. Chlap, kterému se naopak mé ženské křivky líbily. Chlap, kterému má malá prsa ani trochu nevěděla. Měl mě rád takovou jaká jsem a otevřel mi oči. Ukázal mi, že ne každého přitahuje holka s mezerou mezi stehny. Že ne každý chlap chce doma kost a kůži. A jsem mu za to do dnes vděčná.
Během těch dvou velkoměstských let jsem přibrala. Sice ne moc, ale při mé výšce 160 cm to bylo znát. Navíc jsem přestala cvičit a bydlení nad Icelandem mi zrovna dvakrát nepřispělo. Rozhodla jsem se to tedy změnit a začala opět běhat. Každý den. Každé ráno. Ale najednou jsem k tomu nepřistupovala jako k povinnosti, ale jako k oddychu. Vypadnout od počítače a pročistit si hlavu. Když jsem se zadýchala, tak jsem šla. Nevyčítala jsem si, že neuběhnu deset kilometrů v kuse. Nevadilo mi to. Když to neuběhnu dnes, tak jindy ano. Zamilovala jsem se do běhu a stala se z něj závislost. Jenomže jak už to tak chodí, najednou přišla rána a mně začalo vypovídat koleno. S tím přišlo lítání po doktorech a konec běhání. Byla jsem z toho dost nešťastná, ale vzhledem k mé tehdejší motivaci jsem běh nahradila opětovným cvičením Jillian, přičemž jsem si některé cviky musela nahrazovat svými. Ale opět už tam nebylo to zoufalství a pocit viny, že něco cvičím jinak, nebo to nezvládám.
V tu dobu jsem začala řešit více jídlo. Kamarád David, výživový specialista, mi sestavil seznam potravin a vzorový jídelníček, kterého jsem se měla držet. Byl osekaný o veškeré sacharidy. Po delším pozorování jsme totiž přišli na to, že mi nedělají ani trochu dobře. Tohoto jídelníčku jsem se striktně držela zhruba měsíc.

Ač to doposud bylo možná dost zmatené a šlo o souhrn několika let v pár řádcích, poskočíme téměř do současnosti. 

V srpnu loňského roku jsem poznala Petra. Tedy znali jsme se déle, ale v ten moment jsme spolu začali randit. Od začátku září tvoříme pár. Jelikož já bydlela stále v Praze a Petr v Novém Městě nad Metují, vídali jsme se jen na víkendy. Ke konci října jsem podstoupila operaci kolene, kvůli kterému jsem tenkrát přestala běhat. Celou tu dobu jsem ale dodržovala nějaký režim. Režim, který dodržuji do dnes, a odstartoval ho právě kamarád David.
Na konci prosince, po vánocích, jsem se odstěhovala za Petrem. Chodila jsem zde, na Náchodsku, na rehabilitace. Berle jsem odhodila sice již v polovině prosince, ale až od února jsem byla natolik schopná cvičit, že jsem se začala opět aktivně hýbat.

Jak tedy vypadá můj aktuální režim?

Od února letošního roku navštěvuji fitness centrum, kam docházím třikrát týdně. Je to jediný aktivní pohyb, který dodržuji. Běh jsem zatím vyzkoušela jen jednou, ale není to stále ono. I když jsem od mého posledního běhu navštívila fyzioterapeutku a cítím veliké zlepšení, tak se stále na to necítím.
Má strava je založená především na bílkovinách a tucích. V praxi se jedná v základu o maso, luštěniny, vajíčka a sem tam párky s vysokým obsahem masa (90 % +). K tomu vždy pojím hodně zeleniny a mléčné výrobky v podobě tvarohu, cottage a tvrdých sýrů.
Většinu času se snažím vyhýbat přílohám, ale když už, tak sáhnu po rýži, bramborech či batátu. Pokud něco omezuji na minimum, pak je to ovoce, průmyslově zpracované potraviny a sladkosti. Ale když se tak stane a něco si dám, svět se nezhroutí. Rozhodně ale nejsem cukrfree a ani se o to nesnažím!

Proč tolik keců kolem kvůli pár větám?

Protože jde o hlavu. Dokud jsem kolem sebe měla špatné lidi, v hlavě nízké sebevědomí a na těle o deset kilo méně, připadala jsem si tlustá. Dnes mám vedle sebe skvělého chlapa, který mi je neskutečnou oporou a připadám si skvěle. I s deseti kily navrchu, a to ať už jsou v podobě svalů či tuků. Zároveň vím, že když si dám sklenku vína, svět se nezboří. Stejně tak, jako když si dám někde burger nebo pizzu.
Konečně jsem si v hlavě dokázala cosi přepnout, a užívám si život takový, jaký je. S malými prsy a větším zadkem. Nepočítám si kalorie a jím pouze intuitivně. Omezení příjmu sacharidů mi dost pomohlo i s ovládnutím mých chutí a poslouchání svého těla. Dřív bych snědla čokoládu na posezení a poté si dala ještě jednu, ale teď už vím, že to mé tělo nechce. A to ne tak, že bych si ji odpírala, ale cítím, že prostě nemám chuť, což jsem dříve neznala.

Tento článek není žádný návod na to, jak zhubnout. A ani jím neměl být. Je to pouze můj příběh a můj dnešní postoj ke svému tělu a k životosprávě. Dnes už totiž vím, že mé tělo bude a je daleko šťastnější na pestré stravě, než by kdy mohlo být na Dukanově dietě, ovocných šťávách či bez lepku. Pokud na něj tedy nemáte alergii či intoleranci! Zároveň vím, že já budu šťastnější a silnější, pokud budu mít po boku lidi, kteří mě berou takovou, jaká jsem. Buďte také.